Zúčastnil jsem se běžeckého závodu...

Běh je krásná věc, pokud dokážete objevit jeho kouzlo. Po týdnech relaxačního výklusu po pracovní šichtě se zrodil nápad, kdy se z vítaného odpočinku mělo stát něco, co dokonale odkryje to, co ve vás je ( a zároveň není). 

Nejsem žádný běžec, který by chtěl atakovat časy, které by ho kvalifikovali na Olympijské hry. Vlastně si bohatě postačím  s tím, že si při běhání psychicky odpočinu a po doběhnutí si otevřu jedno chlazené, které se natěšeně třese v lednici ( ne tolik, jako já na něj). Nevyužijte ale možnosti si zaběhnout závod, který se koná prakticky za vašimi okny. Jdeme na to...

Předně říkám, že bych se podobné události asi nikdy nezúčastnil, kdybych do ní šel sám. Vlastně už ani nevím, čí to byl nápad. Možná můj  ( pitomosti mě napadají často), nevím, každopádně do této výzvy se mnou šli i dva dobří kamarádi. A to víte, rivalita prostě musí být. Je to velmi účinný nástroj, jak člověka vyburcovat k pořádnému výkonu či činu. A nemusí jít nutně o běhání. Kdo z nás doběhne poslední, platí večer po závodě pivka v hospodě. Vrátím se tak zpět na začátek. Místo jednoho chlazeného z bílé krabice v kuchyni je to hned několik točených, a navíc zadarmo. Jo, to fakt zní dobře. Větší motivací je ale určitě to, že v případě úspěchu můžete celý rok na druhé "házet ramena", že jste je prostě dal. Stačí k tomu zdánlivá maličkost, prostě být rychlejší. Jednoduché, ale přitom tak náročné...

Měl bych zmínit, že závodní distance je bez pár metrů třináct kilometrů. Pokud tohle čte nějaký běžec, pro kterého je půlmaraton odpočinkové proběhnutí, jistě se usmívá ( takové zdravím, smekám před vámi), pro nás je to však docela velká výzva. Přípravu nepodceňuju, jsem soutěživý člověk. O nějaké domácí sbírce úspěchů ale nemůže být vůbec řeč. Asi jsem kopyto. Doma maximálně naleznu nějaký diplom za účast na školních olympiádách. Vzpomínám si ale, že jsem asi ve čtvrté třídě skončil na bedně v běhu na 60 metrů, tehdy jsme ale místo cenných kovů byli odměněni fidorkami. A uznejte, tu si vystavit prostě nemůžu. Tehdy jsem si ale nestěžoval a tohle vůbec neřešil, prostě jsem ji zbaštil. A bylo mi fajn...

13 km je trasa, kterou už jsem před samotným závodem dokázal zdolat. Její překonání bych ale za svůj život dokázal spočítat na prstech jedné ruky, takže to nebylo něco, co by mi do závodu dodávalo takový optimismus. Kord, když nyní musíte k vytrvalosti přidat i nějaké tempo, aby na vás nemuseli v cíli čekat s vyhlašováním. Trénoval jsem opravdu poctivě. Týden před závodem jsem si dokonce snažil hlídat i jídelníček, což nakonec asi nebyl tak dobrý nápad. :) Každopádně jsem věřil, že by to nemusel být takový propadák. A upřímně, měl jsem ze sebe radost. Teď to ještě odběhnout.

Pár dní před závodem začíná být takřka jisté, že kromě houževnaté trati budeme bojovat i s klimatickými podmínkami, neboť slunce spalovalo naši republiku pěkných pár dní a nehodlalo si dáchnout ani v čase závodu. I přes tyto skutečnosti jsem tajně doufal, že bych závod mohl odběhnout v čase, který nepřekročí hodinu. Po tréninkových dávkách jsem si nechtěl dávat úplně malé cíle. Pro někoho (a věřím, že jich je hodně) pohodička, pro mě fakt zajímavá výzva.

Je pár minut do startu a s kamarády zjišťujeme, že jsme trochu podcenili pitný režim. Bohužel už není možnost se občerstvit a startujeme. Dva týdny jsem si říkal: " Hlavně, ty vole, nepřepal start." Zvuk ze startovací pistole dal čtrnáctku statečných do pohybu. Po pár metrech zjišťuju, že nejsem sám, kdo se nechal unést. Závod začal opravdu v celkem zběsilém tempu. Samotný začátek je navíc okořeněn proběhnutím kravínem. Jeee, chládek, paráda. Hodilo by se to tedy spíše na nějakém devátém kilometru, ale nestěžuju si, bylo to fajn. V kravíně navíc hrála hudba z Troškova Slunce sena, což fakt pobavilo. Teď ještě byl prostor se usmát, později bylo hůř...

Na druhém kilometru pomocí své mobilní aplikace zjišťuju první nepříjemnost- nedržím si tempo. Závod jsem doslova odpálil a vím, že mám zaděláno na pořádné starosti. V tu chvíli se mi ale běželo doslova skvěle a po dalších pár metrech jsem se dostal na třetí příčku. Snažil jsem se tuto skutečnost nepřipouštět a začít si více hlídat sám sebe. Nohy ale bohužel podlehly úvodnímu tempu a hlava tento souboj nedokázala zvládnout. Řítil jsem se tak k nedalekému lesu v rozpoložení, které mě mělo později ztrestat. Doufal jsem, že se v lesním prostředí alespoň na chvíli skryjeme před ataky slunečních paprsků. Ty však ten den útočily tak agresivně, že nás skrz větve spalovaly i tam. Jsem stále třetí a za mnou se objevuje celkem slušná mezera. Lehký závan optimismu však přebíjí fakt, že jsem jen na 3.5 kilometru. Další, zhruba tři kilometry, se nesly ve stabilním duchu. Dech funguje, nohy konečně poslechly hlavu a běží to, co mají. Za mnou stále díra a závodník na druhém místě stále v dohledu. Bohužel jsem se ale stále nemohl zbavit výčitek svědomí, že mě startovní chyba doběhne. Blížím se k místu, které jsem před závodem ohodnotil jako klíčové. Z nejnižšího traťového bodu máme vystoupat během asi tří stovek metrů k bodu nejvyššímu. Věděl jsem, že tady se to může lámat. A asi i lámalo. Při výběhu krpálu začala opět pracovat hlava, která se mi snažila vnutit, že by jednodušší bylo kopec vyjít, vždyť zas o tolik nejde. Tuto myšlenku jsem ale nakonec zvítězit nenechal a kopec s obrovským vypětím zdolal. Přitom jsem si stačil zopakovat všechna sprostá slova, co znám. Možná jsem k tomu přidal i nějaká cizí...krátká rovinka a čeká nás naopak nepříjemný sešup dolů mezi kořeny stromů. Jeden špatný krok a končím, pomyslel jsem si. A ten skutečně přišel. S matematikou jsem na škole moc nekamarádil, ale úhel, který hodil můj levý kotník těsně před dokončením sestupu, se asi rovnal tomu pravému. Každopádně drží, super. Horší je ale zjištění, že zbytek nohou začíná šlapat vodu. A v tom už za sebou začínám slyšet dýchání. " No, a je to...však víte. Další běžec se chvíli drží nalepený na mých zádech a já vím, že tam dlouho nevydrží. Přesto si říkám, že tohoto momentu musím využít a trochu se vzchopit. Povedlo se. Momentální soupeř v boji o bronzový stupínek sice na dalších metrech zmizí jako pára nad hrncem, ale já dostal vítanou facku a na chvíli zastavil výraznější pokles mého tempa. Tušil jsem, že pět kilometrů do konce by mě na bednu vynesl jen absolutní zázrak. Ani plány na doběhnutí do hodiny se v tu chvíli nezdály moc reálné. Blížím se k rybníku, který moc dobře znám. Takový malý rybníček. Jen ho oběhneme a už konečně zamíříme do Dvořiště. Při poznávání Farské, jak se rybníku říká, začínám mít pochybnosti, zda je Rožmberk největším rybníkem v Česku. Nastává moment, kdy se proklínám. Přichází totální krize, během které chybělo málo, a do cíle bych došel. Druhé " já" ale prvotní myšlenky stlačí výrazy, které nemohu publikovat.  A asi ani nemusím, že? :) Velmi nerovný terén mým unaveným nohám nepomáhá. Naštěstí se ale nacházíme v takové oblasti, kdy vidím, že mi bezprostřední nebezpečí ze zadních pozic nehrozí. Hlavu tak začíná konečně zalévat vlna pozitivních myšlenek. Závodník na třetím místě, kterého na poslední medailovou  pozici posunul dravec, který z bedny sundal mě, je stále na mých očích. Největší rybník na světě jsem konečně oběhl a vyrážím do Dolňáku. V protisměru potkávám jednoho z kamarádů, který, když mě spatří, párkrát potleskne a unaveně vyřkne" Dobře, Josef!" Tento moment mi do krve vlil neskutečnou energii. Pokud článek čteš, ještě jednou fakt děkuju! :) Natahuju krok a slušným tempem mířím do Dvořiště. Kolegu, který na závod přicestoval ze sousedního Rakouska, pomalu stahuju, ale cílovou stanici nakonec protne rychleji jižní soused. Bedna je ztracena, ale splnění času pod hodinu je stále reálné. Probíhám cílovou bránou a aplikaci vypínám v čase 59 minut a 53 vteřin. Oficiálně to nakonec je 59 minut a 55 vteřin, ale obrovskou radost mi to neubírá. V tu chvíli mě nejvíc těší to, že to mám za sebou. Tohle bylo fakt peklo.

Čtrnáctka borců, která mimořádně těžký závod podstoupila, si v cíli podává ruce a gratuluje si k výkonu. Ani  nevíte, jak mě těší, že jsem součástí této společnosti. Neuvěřitelně si vážím každého, kdo závod absolvoval, ale zejména faktu, s jakým respektem každý k tomu druhému ve finiši přistupoval. Krásný moment a skvělý zážitek. Díky za něj!

Očekávaný souboj mezi mnou a kamarády nakonec ztrácí význam. Všichni jsme si hrábli na dno a všichni jsme z Dvořiště odjeli se skvělými pocity. A to je prostě to nejvíc. Rychnováci, moc vám děkuju, bez vás bych do toho nešel. Jsem na nás pyšný.

A jestli se zúčastníme i příští rok? Večer u grilovačky (nikoliv v hospodě) jsme vyjadřovali jisté pochyby. Dnes přetrvávají.

A zítra? To už vám řeknu, že samozřejmě!

Sportu zdar a běhu zvlášť!